Pinčové a knírači
Anglický buldok
Původ: Dogovitý pes, jehož předkové se v Anglii vyskytovali již ve středověku. Ve 14. - 16. století byli používáni především k zápasům s býky, později také ke psím zápasům. Ty byly roku 1835 zakázány a buldok téměř vyhynul. Chov byl znovu obnoven v 2. polovině 19. století, roku 1876 byl vydán standard, který byl upraven roku 1909 a platí dodnes.
Appenzellský salašnický pes
Původ: Nepůvodnější ze všech čtyř švýcarských salašnických psů, i on bývá odvozován až od psů římských legií. Nad hřbetem zatočený ocas svědčí o příbuznosti s asijskou větví pasteveckých psů (tibetská doga, puli). Jako samostatné plemeno byl popsán na samém konci 19. století, chov se rozvíjí až ve století dvacátém.
Argentinská doga
Původ: Argentinskou dogu vytvořil jistý doktor Antonio Nores Martinez na základě zjištění, že žádné z dosud v Argentině žijících plemen není schopno spolehlivě ochránit obrovská stáda hovězího dobytka před pumami a jaguáry. Křížením místních potomků španělských mastinů s překvapujícím množstvím dalších plemen ( uvádí se anglický buldok, boxer, německá doga, bulteriér a snad i irský vlkodav a pointr) se za několik desetiletí podařilo stvořit psa s molossoidními rysy, přesto však velmi rychlého a vytrvalého. K oficiálnímu uznání plemene došlo v Argentině v roce 1964, ze strany FCI dokonce až v roce 1973.
Bernský salašnický pes
Původ: Odvozuje se od římských molossů. V horských oblastech Švýcarska byl po dlouhá staletí pomocníkem pastevců, hlídačem stád, honákem i tahounem. K jeho odlišení od ostatních švýcarských salašnických psů a čistokrevnému chovu dochází až od počátku našeho století, standard, kde byl poprvé pojmenován svým dnešním jménem, vyšel roku 1907.
Bordeauxská doga
Boxer
Brazilská fila
Původ: Vznikla v Brazílii pravděpodobně křížením dovezených dogovitých psů z Portugalska, Španělska, Anglie, některých loveckých psů - zvláště významný byl podíl krve anglického bladhaunda - a původních domácích forem indiánských psů. Docházelo k němu už od konce 19. století, registrovaný moderní chov však začal až po 2. světové válce.
Bulmastif
Černý ruský teriér
Původ: Nové plemeno, vyšlechtěné počátkem šedesátých let v Rusku. Cílem bylo vytvořit mimořádně drsného psa, který by byl schopen obstát v tvrdých místních podmínkách. Za základ byl zvolen velký knírač, který byl ve dvou liniích křížen jednak s erdelteriérem, jednak s rotvajlerem, a psi vzešlí z obou linií pak byli opět vzájemně kříženi.
Dobrman
Původ: V 60. a 70. letech 19. století ho vyšlechtil jistý K. F. L. Dobermann, výběrčí daní a exekutor v durynském městě Apolda. Ten pro výkon svého povolání naléhavě potřeboval ostrého psa, který by mu dokázal zjednat respekt. Hladkosrstí pinčové, které použil jako výchozí materiál, se však na německém území vyskytovali už ve středověku, byli jím zušlechtěni a také výrazně zvětšeni. Domníváme se, že za tímto účelem bylo přikříženo ještě několik dalších plemen.
Hovawart
Původ: Plemeno vzniklo uměle na počátku našeho století s cílem znovuvytvořit starého německého selského psa. Do chovu byli použiti nečistokrevní psi chovaní na německých vesnicích, dále němečtí ovčáci, maďarští kuvaszi, gordonsetři, pyrenejští horští psi, leonbergři a snad i psi novofundlandští a švýcarští salašničtí.
Kavkazský pastevecký pes
Původ: Patří k původním psům přírodního typu, kteří se už od pravěku vyskytovali v oblasti Kavkazu. Po staletí zde pomáhali místním pastevcům chránit stáda před vlky, medvědy i zloději. Jediným kritériem při výběru do chovu byla ostrost a odvaha, což se na povaze těchto psů projevuje dodnes.
Knírač střední
Původ: I když dnes jsou knírači podle velikosti rozděleni do tří samostaných plemen s vlastními standardy, předky mají společné zároveň s pinči. Byli jimi středně velcí, většinou hrubosrstí, málo elegantní selští psi. Chovali se převážně v jižním Německu, ale vlastně i v dalších středoevropských zemích, včetně naší (kde se jim říkalo stájoví pinčové), jako univerzální pomocníci ve stájích, při hubení obtížných hlodavců i hlídání příbytků, jako doprovod formanů. K definování plemene a následnému vydělení velikostních rázů do samostatné podoby docházelo od 80. let minulého století.
Knírač velký
Původ: I když dnes jsou knírači podle velikosti rozděleni do tří samostaných plemen s vlastními standardy, předky mají společné zároveň s pinči. Byli jimi středně velcí, většinou hrubosrstí, málo elegantní selští psi. Chovali se převážně v jižním Německu, ale vlastně i v dalších středoevropských zemích, včetně naší ( kde se jim říkalo stájoví pinčové), jako univerzální pomocníci ve stájích, při hubení obtížných hlodavců i hlídání příbytků, jako doprovod formanů. K definování plemene a následnému vydělení velikostních rázů do samostatné podoby docházelo od 80. let minulého století.
Leonberger
Malý hladkosrstý pinč
Původ: Vyšel ze stejných předků jako pinč, tedy ze středně velkých psů užívaných především k chytání krys a k hlídání. K rozlišování jednotlivých forem podle velikosti a kvality srsti začalo docházet až od druhé poloviny 17. století. K oficiálnímu oddělení malého hladkosrstého pinče došlo ovšem až na samém konci 19. století.
Mastif
Původ: Bývá někdy odvozován od bojových psů římských legií. Ve středověku byli jeho předkové používáni nejen k zápasům, ale také při lovu. Moderní chov začíná v první polovině minulého století, roku 1883 byl vydán první standard.
Neapolský mastin
Německá doga
Původ: Bezprostředními předchůdci německé dogy byli tzv. býkohryzové, psi používaní k nahánění dobytka, k lovu, ke štvanicím na divoká prasata i šelmy. První standard německé dogy byl vydán roku 1880 u příležitosti výstavy psů v Berlíně. Německá doga z přelomu století už v zásadě odpovídala dnešnímu vzhledu tohoto plemene.
Novofundlandský pes
Původ: Pravděpodobně evropského původu, formoval se však po století coby pomocník rybářů na kanadském ostrově New Foundland. Byl tehdy mnohem menší a lehčí, měl hrubou nebo vlnitou srst. Do moderní podoby byl, tak jako mnoho jiných plemen, vyšlechtěn ve Velké Británii.
Pinč
Původ: Pravděpodobně má nejblíže k původnímu typu pinče, od něhož byli později odvozeni dnes známější dobrmani i malí hladkosrstí pinčové. Středně velcí hladkosrstí psi se odnepaměti vyskytovali na německém, ale i českém venkově a plnili tam nejrůznější úkoly : lovili krysy, hlídali dvůr, doprovázeli formany a povozníky.
Pyrenejský horský pes
Rotvajler
Původ: Navazuje pravděpodobně už na římské bojové a válečné psy, kteří se na území Německa smísili s domácími honáky a ovčáky. I když velcí silní psi, používaní k hnaní dobytka, k tahu i k ochraně, existovali na jihu Německa po dlouhá staletí, moderní rotvajler z nich vznikl až koncem 19. století. Rotvajleři z počátku století už v zásadě odpovídali dnešnímu typu.
Středoasijský pastevecký pes
Svatobernardský pes
Šarpej
Původ: Moderní svět se s ním seznámil teprve v 70. letech našeho století, kdy byl první exemplář přivezen z Číny do Spojených států. Do Evropy se dostal až počátkem 80. let. Přesto coby blízký příbuzný čaua patří k velmi starým plemenům a svými kořeny zřejmě dosahuje až do dob před naším letopočtem.
Šarplaninec
Původ: Asijského původu, vzdáleně spřízněný s tibetskou dogou. Pochází z Makedonie, z pohoří Šarplanina, kde byl po staletí držen tamními pastevci na ochranu ovčích stád před velkými šelmami.
Španělský mastin
Tibetská doga
Původ: Patří k nejstarším plemenům světa, bývá považována za předchůdce všech dogovitých. S vyobrazeními podobných psů se setkáváme už na reliéfech z doby několik set let před n.l. Jako první Evropan ji popsal Marco Polo. I když se od počátku 20. století do Evropy několik jedinců z Tibetu dostalo, systematický chov začal až úplně nedávno, koncem 70. let.
Tosa inu
Původ: Původ má shodný se všemi švýcarskými salašnickými psy (bernský, appenzellský, entlebušský). K jeho vydělení došlo až po roce 1908.