Ovčáčtí psi
Bearded kolie
Beauceron (Berger de Beauce)
Belgický ovčák - Groenendael
Původ: Zhruba od druhé poloviny 17. století začali do té doby převážně držené velké pastevecké psy - obranáře vytlačovat menší a hbitější ovčáci, dovedně pracující se stádem. Vyskytovali se po celé Evropě a shodovali se v základních exteriérových znacích: měli neosrstěnou čenichovou partii, vztyčené uši a byli střední velikosti. Na území Belgie došlo koncem 19. století k vytyčení základních znaků belgických ovčáků, kteří až do té doby byli značně nejednotní, a později i k vydělení čtyř základních variant podle typu a barvy srsti.
Belgický ovčák - Laekenois
Původ: Zhruba od druhé poloviny 17. století začali do té doby převážně držené velké pastevecké psy - obranáře vytlačovat menší a hbitější ovčáci, dovedně pracující se stádem. Vyskytovali se po celé Evropě a shodovali se v základních exteriérových znacích: měli neosrstěnou čenichovou partií, vztyčené uši a byli střední velcí. Na území Belgie došlo koncem 19. století k vytyčení základních znaků belgických ovčáků, kteří až do té doby byli značně nejednotní, a později i k vydělení čtyř základních variant podle typu a barvy srsti.
Belgický ovčák - Malinois
Původ: Zhruba od druhé poloviny 17. století začali do té doby převážně držené velké pastevecké psy - obranáře vytlačovat menší a hbitější ovčáci, dovedně pracující se stádem. Vyskytovali se po celé Evropě a shodovali se v základních exteriérových znacích : měli neosrstěnou čenichovou partií, vztyčené uši a byli střední velikostí. Na území Belgie došlo koncem 19. století k vytyčení základních znaků belgických ovčáků, kteří až do té doby byli značně nejednotní, a později i k vydělení čtyř základních variant podle typu a barvy srsti.
Belgický ovčák - Tervueren
Původ: Zhruba od druhé poloviny 17. století začali do té doby převážně držené velké pastevecké psy - obranáře vytlačovat menší a hbitější ovčáci, dovedně pracující se stádem. Vyskytovali se po celé Evropě a shodovali se v základních exteriérových znacích : měli neosrstěnou čenichovou partii, vztyčené uši a byli střední velikosti. Na území Belgie došlo koncem 19. století k vytyčení základních znaků belgických ovčáků, kteří až do té doby byli značně nejednotní, a později i k vydělení čtyř základních variant podle typu a barvy srsti.
Bobtail
Původ: Osrstěná obličejová část svědčí o asijském původu. Ve velké Británii byli po celém těle chlupatí psi používáni coby ovčáci už ve středověku, ale nebylo možno mezi nimi rozlišit jednotlivá plemena. Jako takové se bobtail stabilizoval až v druhé polovině 19. století, jako počátek organizovaného chovu se uvádí rok 1870.
Border kolie
Původ: Na britsko - skotském pomezí (border = hranice), vznikla vzájemným křížením mnoha různých typů anglických ovčáckých psů s cílem získat psa s co nejlepšími ovčáckými vlastnostmi. Jako plemeno se začala utvářet zhruba před 150 lety, první registrované border kolie se narodily roku 1893. Britský Kennel Club plemeno uznal až v roce 1976, FCI až koncem osmdesátých let.
Briard (Berger de Brie)
Původ: Osrstěná čenichová partie briarda prozrazuje, že jeho předkové patřili k asijským ovčáckým psům. I když podle dochovaných vyobrazení se podobní psi ve Francii vyskytovali už ve 14. století, k vydělení dlouhosrstých ovčáckých psů coby samostatné skupiny došlo až na výstavě v Paříži v roce 1896, zároveň s jejich označením "Berger de Brie" , tedy "ovčák z kraje Brie".
Československý vlčák
Původ: Nově vytvořené plemeno, vzniklé křížením německého ovčáka a vlka. Silou, odolností, vytrvalostí a zčásti i vzhledem se mělo blížit vlkovi, aniž by mělo jeho typickou plachost a nedůvěřivost. I když bylo v roce 1989 FCI uznáno coby národní plemeno bývalého Československa, původní záměr se podařilo uskutečnit jen zčásti.
Jihoruský ovčák
Původ: Asijský, zabydlel se v jižních oblastech Ruska a na Ukrajině, v Kazachstánu, na Krymu a na Kavkaze. Na jeho formování údajně měli podíl i pastevečtí psi ze Španělska, kteří sem byli dovezeni zároveň s novým ovčím plemenem merino. Ve své vlasti se dlouho rozvíjel v izolaci, a uchoval se tak v relativně přírodní formě. K uznání ze strany FCI došlo teprve nedávno.
Kuvaszs
Původ: Jeho předchůdci byli psi typu tibetské dogy, patřící nomádským pastevcům. Ti v době stěhování národů táhli z Asie do Evropy a část se jich někdy v 10. století zastavila na území dnešního Maďarska. Jiní táhli dál, takže velmi podobné bílé pastevecké psy nalezneme po celé Evropě. Moderní chov začíná až na počátku našeho století, kdy byl vydán první standard.
Německý ovčák
Původ: Poměrně mladé plemeno, ustáleno až na přelomu 19. a 20. století z německých selských psů nejednotného typu. V základních rysech se shoduje s ostatními evropskými ovčáky. Hlavní zásluhu na jeho vzniku má rytmistr Max von Stephanitz, kterému se za pomoci dalších chovatelů podařilo stvořit nejčastěji chované plemeno světa.
Polský ovčák nížinný (PON)
Původ: Potomek asijských ovčáckých psů typu tibetského teriéra, kteří se do Evropy dostali v dobách stěhování národů s kočovnými kmeny z Asie. S mnohasethlavými stády ovcí pomáhali středně velcí chundelatí psi lidem po celý středověk, ale skutečné plemeno se z nich začalo formovat poměrně velmi pozdě, až ve dvacátých letech našeho století. Slibné začátky přerušila druhá světová válka, po níž se začínalo parkticky znovu. K oficiálnímu uznání plemen došlo až v roce 1963.
Puli
Původ: Předkové puliho se zřejmě dostali do východní Evropy v době stěhování národů s kočovnými asijskými pastevci. I když k přímé práci u ovcí byli jeho předkové využíváni po celý středověk, plánovitý chov začal až v roce 1910 zásluhou doktora Raitsise, který popsal a roztřídil všechna maďarská ovčácká plemena.
Pyrenejský ovčák
Původ: Navazuje na prastaré ovčácké psy asijského původu, kteří se s kočovnými pastevci dostali až na Pyrenejský poloostrov. Formoval se v oblasti mezi Lurdami a Gavarnií, kde se prý na selských dvorech vyskytuje dodnes. Ostatně i čistokrevní pyrenejští ovčáci jsou typově značně nejednotným a jen velmi málo prošlechtěným plemenem. Původnější varietou je typ s dlouhou srstí v obličeji.
Skotský ovčák - kolie
Slovenský čuvač
Původ: Všichni bílí karpatští pastevečtí psi (např. maďarský kuvasz, polský ovčák podhalaňský, maremmansko-abruzský pastevecký pes) spadali v minulosti do skupiny horských pasteveckých psů bez bližšího rozlišení. K vydělování jednotlivých plemen začalo docházet až od konce 19. století. O vznik slovenského čuvače se zasloužil především profesor Vysoké školy veterinární v Brně Antonín Hrůza, jehož snahy vyvrcholily mezinárodním uznáním plemene v roce 1965.
Šeltie
Původ: Přímo se nabízející domněnka, že šeltie je zmenšeninou kolie, kupodivu není správná. Vše nasvědčuje tomu, že šeltie je plemeno starší, původnější. Vznikla na Shetlandských ostrovech, kde jsou extrémní klimatické podmínky a nedostatek potravy, na základě potřeby co nejmenších a nejskromnějších psů, přesto však výkonných ovčáků. K jejím předkům pravděpodobně patřili severští špicové. Svět šeltii objevil až počátkem tohoto století, poté, co byla roku 1906 vystavena na proslulé Cruftově výstavě v Anglii.
Šiperka
Původ: Dodnes se odborníci nedokázali shodnout, zda šiperku zařadit mezi špice nebo mezi ovčáky. Klasifikace FCI se rozhodla pro její zařazení do skupiny I, tedy k ovčákům. Na území dnešní Belgie byli podobní psi chováni už ve středověku především drobnými řemeslníky, kteří pro své psy dokonce již v roce 1890 uspořádali výstavu - zřejmě první na světě. Až do 19. století byla velmi oblíbeným psem lodníků, však také slovo "šiperka" prý ve vlámštině znamená "malý lodník". První oficiální standard byl vydán roku 1888.